29. května 2011

Hledím na oblaka a splývám s nimi. Mám pocit, že s nimi pluju už celou věčnost. Neexistuje nic, co by mě svazovalo, protože neexistuje čas ani prostor. Když si někdy myslím, že existují, je to jen starý zvyk myslet v těchto hranicích. Ta omezení nechávám za sebou. Jsem svobodný. Jsem svobodný, protože jsem se tak rozhodl právě v tuto chvíli. Je to tak jednoduché. Jen takový malý okamžik, kdy si stín uvědomí, že je Světlem. Ale to vůbec není důležité, protože ten stín byl vždycky Světlem. A proto kde je místo pro překvapení?

Je to tak prosté, jako padající třešňové květy. Dívám se na ně jak padají. Možná je to jen sen, protože se na ně dívám ve vzpomínce minulého pohledu, která je pro mne stejně tak skutečná jako byla, když ještě byla přítomností. A tak je to možná sen, který je skutečností. A tak se jen dívám na ty třešňové květy, jak padají…

Nic víc není třeba dělat. Není tu žádné místo pro posuzování. Prostě se to děje. Proč chtít víc? A tak zatímco se třešňové květy snášejí, snáším se s nimi i já, protože v nich jsou i ta modrá oblaka, která mohou být stejně dobře třešňovými květy, jako mohou být třešňové květy oblaky.

Dokonalý okamžik ticha, kdy se to prostě děje. Teď, právě v tuto chvíli. Stejně tak jako dříve i jako potom. Protože pro přítomnost neexistuje minulost ani budoucnost. A proto to minulé i to budoucí je stále stejnou přítomností.

Prožít to, znamená usmívat se v tichu jako Buddha. To je ten známý a kouzelný Buddhův úsměv, který v sobě nese všechno. A to je věčnost. Dokonale se usmívat a být dokonalým v tichu toho úsměvu a dívat se na padající třešňové květy. A jestli se mýlím v tom, co si tu zapisuji, tak ať mě někdo práskne holí do zad, ať se mi zajiskří.