Šupinušky

Ležím už století

v zažloutlé knize na půdě,

se seškráblým nápisem –

Sám nebuď, přátele si najdi.

~

Jsem kronikou vzpomínek,

nikomu už nepatřím.

~

Zaprášený úsměv

vzpomíná na poslední dotek,

upřímná něžná ruka

hladila obraz mé duše.

~

Z azurového nebe

dávných let

hvězdné slzy pršely,

prostorem chvělo se dojetí.

~

Stále je ve mně dědeček,

co klukem kdysi byl.

On mě naposledy svíral,

křehké tělo,

a plakal pohnutím.

~

V mém světě držel bílou růži,

ostny jak zlaté paprsky

svítily mu do očí,

ve kterých viděl něžné srdce

své dětské lásky Elišky,

s vlasy barvy slunečního hedvábí.

~

To byla zahrada jeho slunce,

a potom přišla temná noc bludiček,

která zavedla jeho kroky

za řeku času,

kde v těle jejím

rozkvetl zhoubný květ.

~

Obraz lásky

teplem barev stvořený

zbledl v chladu proměny

do neznámé,

milión světelných let

staré nicoty.

~

Stránky příběhů mě nyní tisknou k sobě,

v navlhlém papíru.

~

Uvězněný obraz mého štěstí

zmírňují Šupinušky,

co vykousaly do knih okýnka,

přes která smutně hledím

na vzdálený svět.

~

Můj malý vesmír

je smutné ticho

vznášejících se prachových vloček

namísto stříbrných hvězd.

~

V paprsku zapadajícího slunce,

když poslední ruka světla

jedinkrát za den dotýká se

perleťových slz mé samoty,

aby tiše rozechvěla

strunu přilétajících světlušek.

~

Slyším život v sobě znít,

melodií z ulice,

jíž nevidím,

zvuk se nese vzduchem,

ale sem,

do vězení zapomnění

nedoléhá,

jen ticho a sny –

nic víc.