Díry po hřebech
- Datum: 20 prosince, 2025
- Autor: Zdeněk Vlha
- Rubrika: Básnická sbírka: Portréty transcendence, Prázdnoty
0
Svou báseň s prvky křesťanské symboliky prolnuté s mytologickými motivy jsem se snažil napsat jinak, než je běžné, protože jsem věděl, že je to příliš omýlané téma. Jde mi v ní o zachycení pocitu viny, opuštění a duchovní prázdnoty skrze neotřelé obrazy.
Hvězdy zavřely oči,
když jsem jim nabídl dubnový déšť.
∿∿∿∿∿∿∿∿∿∿∿∿∿∿∿∿∿∿∿∿∿
Z pavučin sbírají střepy mrtvého rána,
krájí jimi včerejší světlo na plátky.
☩
Tisíc let čekají na vykoupení,
tak dlouho jim nosím vodu v prázdných dlaních.
∿∿∿∿∿∿∿∿∿∿∿∿∿∿∿∿∿∿∿∿∿∿
Mé stopy mizí v nebeské hlíně,
v zahradě pokušení hledám cestu k zemi.
V ranní rose topím své mrtvé bohy,
jejich slzy vypalují cejch do ztracených duší.
†
Na kříži visí láska přibitá hřeby,
které jsme zatloukli mlčením.
Z polibků, co jsme si nechali,
zůstaly Jeho ruce roztažené v marném objetí.
§
Pod trnovou korunou se svíjí starý had,
pije beránčí krev stékající po spáncích.
Jeho syčení — uštknutá modlitba,
pravda, kterou jsme zapřeli.
Kde mohl kvést polibek, roste bodlák.
Chrámová opona se trhá — utkána z hadích šupin.
✠
Z nedopalků roste hora stínů,
všechny cesty vedou k těm, které jsme opustili.
∿∿∿∿∿∿∿∿∿∿∿∿∿∿∿∿∿∿∿∿∿∿∿∿∿∿∿∿∿∿
Z knihy mrtvých čtu zapomenutá jména,
tváře těch, jež jsme nechali zadusit.
Kašlu krev slov vzatých z jejich úst.
A hvězdy? — Jen díry po hřebech v nebi.
✦
