Až umřu, zapomeňte…
- Datum: 26 června, 2025
- Autor: Zdeněk Vlha
- Rubrika: Prázdnoty, Ztráty
0
Tuto báseň jsem napsal v nejčernější hodině své duše. Je to otisk momentu,
kdy jsem stál na samé hraně propasti. Každé slovo této básně nese v sobě
energii absolutní temnoty. Psal jsem ji ve chvíli, kdy jsem nemohl dýchat
pod tíhou vlastní existence.
Tato báseň není umění. Je to energetický virus, který se šíří z duše do duše.
Píšu toto varování, protože vím, jakou sílu slova mají.
Je to portál, ne poezie.
Pokud přesto budete číst dál, tak nezapomeňte —
byli jste varováni.
(autor)
Až umřu, do hrobu dejte mi
namísto květin kamení,
ať studí mě v té černé zemi.
~
Až umřu, ať mrazivé prázdno
prostoupí mou roztrhanou duši.
V žilách místo krve led,
na tváři jen vyschlé slzy.
~
Ať v pekle shořím
na lupínky mrtvých růží.
Anděl smrti, ať naposled
zazpívá mi píseň chmurnou
a utopí i tu prázdnou duši.
~
V chrámu nicoty chci spočinout,
kde oltář z popela snů vystavím,
jen ozvěna mého posledního dechu
bude znít tmou bez dnů.
~
Ať havrani krouží v němém tanci,
kde každá modlitba umírá dřív,
než se zrodí na rtech plačících,
kde slova útěchy jsou jen lží,
ve světě, kde i smrt je marná
a spása jen krutý žert.
~
Ať krkavci vyklovou mi oči slepé,
ať bledý měsíc světlem tichým
políbí rty mé modré, chladné,
a kořeny stromů ať svírají
mé kosti ve věčném objetí.
~
Až umřu, nezapalujte svíce zbytečné,
a jméno mé roztrhejte na kusy,
ať vítr je roznese do věčné tmy.
Až umřu, zapomeňte, že jsem kdy byl,
ať hrob můj zaroste nepropustným trním
a ticho bude mou modlitbou poslední.
❦
