Nikdo

Jsi nikdo —

jen prázdné jméno ve verši.

~

Vítr šlehá deštěm o rákosí,

po řasách slaná perlička sklouzne

jak malá bílá loď

co ztroskotala v ústech.

~

Ve ztišeném šepotu doznívá listí,

vyhlazuje večerům poslední vrásky.

Kolikrát tě smutek ukryl mezi slzy?

~

Jsi věrná labuť, sněhobílé pírko,

jež kdysi přistálo v mém srdci.

V mlžném ránu křídly neplýtváš —

čekám, až se ke mně zase připojíš.

~

V alabastrové lyře vody

své bílé peří složím k tvým.

I kdyby mráz nás uzamkl do ticha,

ty budeš hlasem mým — a já tvým.

~

U stolu pro dva sedím sám,

jak v prázdném, dutém chrámu.

V hlavě mi duní tvá slova:

„Jsi nikdo.“

Bez ostychu jsi mě nechala mému bolu.

Byl jsem tvé lásky král —

~

říkáš nula, ale nula je prsten bez kamene.

Kruh, co drží prst,

i když už není komu věřit.

~

Říkáš NIC a přitom nic je místo,

kam se vejde celé město.

~

V alabastrové lyře vody

své bílé peří složím k tvým.

I kdyby mráz nás uzamkl do ticha,

ty budeš hlasem mým — byl jsem tvým?

~

Struny vzlykají ve slepých uličkách,

jak nad promarněnými roky.

Brnkám poslední táhlé tóny,

aby hudba dohrála vlastní epitaf.

~

Milovaná, až půjdu kolem tvého domu,

až zakopnu o černočernou tmu,

nech na květině kousek svého světla,

abych věděl, žes mě kdysi měla ráda.

~

Jako má slzná láska ráda něžný déšť,

co za noci na malém člunu vyplouvá,

ťukám tiše na oblohu a hvězda mrkne:

„Žiju dál, i když jsem zapomněla.“

~

V alabastrové lyře vody

své bílé peří složím k tvým.

I kdyby mráz nás uzamkl do ticha,

tys byla hlasem mým — a já tvým.

~

Rána bývají krutě střízlivá,

probudím se, dýchne na mě zima,

mlčky dojdu ke dveřím, otevřu je —

podívám se, jestli spíš

a zda mi odpovíš.

~

Až jednou potkáš svoji větu,

snad vzpomeneš si, že já —

~

ten nikdo —

~

býval jsem někdo,

kdo v tobě nosil celý svět

a pro koho jsi byla jediný živý květ.

❦