Vysvlečená z citů

Zůstaň.

Do vlasů ti vpletu stáří

místo zlatých pramenů.

~

Až z nich opadne svit,

vryji čas osamělých dnů

do vrásek starých hnízd.

~

Nad skloněnými stébly,

v rytinách strnišť,

šeptá toulavý hlas plání

jak skřivan v němém letu

na konci podzimu.

~

Zůstala prázdná hnízda

na drátech, opuštěných rozkoší.

Zvadlé růže zaplnily vázu marnosti.

Láska potřebuje víc

než dvě unavená srdce.

~

Z prasklých skořápek nebes

se vysypalo naše štěstí.

~

Miluj mě, slzo vysvlečená,

abych věděl,

jak velký je svět v očích milenců.

~

Miluj mě, šedivý stíne,

abych pochopil,

proč světlo ke kráse potřebuje tmu.

~

Miluj mě aspoň jako vadu,

miluj mě pro bolest,

jež zahubit nedovedu.

~

V bzučení včel, jež křídly chladí

horký vzduch úlu,

klesla jsi — vzala tě zem k tiché hostině červů.

~

Tři roky bzučíš v úlu mé lebky —

ptám se tě, jak zašít díru v hrudi.

~

Medonosná bzučivko,

šepotnice zlatokřídlých šelestů,

proč jsi mě z úlu vyhnala?

Naučila jsi mě žíznit po barvách léta —

tkadlena, jež předla světlo

z utopených slz andělů.

~

Podíval jsem se na tebe smutně

a vše se potopilo do černobílého ticha.

~

Vím, proč ses neohlédla:

byla jsi žena, která nevěděla,

že černá není absence světla,

ale prosvětlená hloubka,

v níž se znovu potkáme;

~

Bílá není slepota,

leč zjevení, kde barvy kvasí

jak víno z přezrálých hroznů;

~

Červená jinak tíží než žlutá,

modrá jak věčná plachetnice

po nekonečných vodách plachtí.

~

Miluj mě, slzo navrácená,

ať vím,

jak velký je svět v očích milenců.

~

Miluj mě, stíne v šerosvitu,

ať prohlédnu,

proč světlo ke kráse potřebuje tmu.

~

Miluj mě třeba jako vadu,

miluj mě pro bolest,

jež zahubit nedovedu.

~

Byla jsi žena vysvlečená z citů.

Jen kostra gesta

a parfém na kůži.

~

Čekám a trpělivě šiju:

~

Až se znovu oblékneš do štěstí,

poznáš, že jsem čekal celou dobu —

jak krejčí u prázdné výlohy.

❦