2. květen 2026

Zavírám oči
a pláču.

Vždycky mě zasáhne,
když člověk už nehledá
pomoc k životu,
ale pomoc k odchodu.

Nikdo tě tu nemůže
držet násilím.

Ani Bůh.
Ani láska.
Ani já.

A právě v tom
je ta hrůza.

Všechno se nakonec
odehrává v samotě
tvé vlastní vůle.

Možná si myslíš,
že za poslední bolestí
už nebude nic.

Sladké zapomnění.
Konec.

Ale možná ani tam
není konec.

Třeba jen
po malé jiskře.

Po ránu.

Po obyčejném dni.

Po možnosti být znovu
na světě,
znovu se narodit
třeba jen jako motýl.

Možná teprve tehdy
pochopíš,
že kdo chce odejít
ze života,
není slabý ani zlý.

Je jen strašně osamocen.