3. květen 2026

vědomil jsem si jednu věc.

Možná jsi mě nikdy opravdu neviděla, Petruško.

Ne takového, jaký jsem byl, když jsem Tě miloval. Ne skrze všechno to čekání, bolest, něhu, věrnost a neviditelné zápasy, které jsem kvůli Tobě vedl sám v sobě.

Viděla jsi jen moje chyby. Moje slabá místa. Moje chvíle, kdy jsem neuměl najít správná slova ani správné objetí. Možná i moji únavu, můj strach, mou přílišnou citlivost.

Ale to nejdůležitější Ti zůstalo skryté.

Neviděla jsi, kolik lásky jsem do Tebe vložil. Kolik trpělivosti. Kolik tichých návratů k Tobě, i ve chvílích, kdy už by jiný člověk dávno odešel.

Neviděla jsi mou skutečnou hodnotu.

A možná právě proto to tolik bolí. Ne proto, že bych potřeboval obdiv. Ne proto, že bych chtěl stát výš než ostatní. Ale proto, že člověk touží být milovanou bytostí poznán v tom nejhlubším, co v sobě má.

Já jsem nechtěl být veliký.

Chtěl jsem být jen spatřen.

Chtěl jsem, abys jednou pochopila, že za vším tím neklidem, za všemi slovy, za všemi chybami, byl člověk, který Tě miloval opravdověji, než možná kdy dokázal říct.

A jestli jsi to nikdy nepoznala, neznamená to, že to ve mně nebylo.

Jen jsi kolem toho prošla.

A já tu dnes sedím s tím podivným poznáním, že některé nejvzácnější věci v člověku mohou zůstat nepovšimnuté právě tím, pro koho byly nejvíc určeny.

Možná mě jednou někdo uvidí celého.

Ale mrzí mě, že jsi to nebyla Ty.