Chléb

Na vrbině pláče nalomená větvička,

v černé vodě pluje srdce tažných ptáků.

V kapse mám kousek suchého chleba

pro hlad i poslední drobek tepla.

~

Někdo tu byl přede mnou,

zanechal ticho a odešel bos.

~

Kdo nežije, nevolá po soustu.

Drobím chléb pro ty, co už nepřiletí.

~

Rozdělím, co mám,

ať láska nehladoví.

~

Z každé noci ti upeču nové ráno.

Do mísy vložím zadýchaný kvásek

jak malý holub, co se nebojí tmy ani dálek.

~

Má milá, pro tebe hnětu příští jaro,

aby se ve vůni léta proměnilo.

To, co se kdysi rozlomilo.

~

A kdyby se svět zas setměl,

zadělám kvas, ať kyne jas.

Ať z pece vzejde slunce chlebové,

pára svým křtem pokřtí nás na čele.

~

Rozdělím, co mám,

ať láska nehladoví.

~

Učíš mě krájet.

~

Učíš mě krájet spravedlivě.

Půl světla tobě, půl mně.

Zrníčko soli z našich očí

vložíme do kůrky křupavé.

~

Jednou si sednu u prázdné misky

a počkám na vítr,

než rozfouká zbytky,

co ještě lpí na dně.

~

Rozdělím, co mám,

ať láska nehladoví.

~

A až se ptáci unaví létat,

snad bude komu pošeptat:

~

„Celý život jsem drobil chléb.

Pro ty, co už nikdy nepřiletí.“

❦