Křídlo ve zlaté slze

======================================

I.

Padesát milionů let —

kdy hvězdy halila tma hustá

a já — malý tvor v obrovském lese,

jsem mířil k oku Boha.

···•···

II.

Kde pryskyřice dýchala horečkou,

stromy vyšší než dnešní věže,

kde páry syčely a k nebi stoupaly,

bzzzučel jsem a letěl ke zlaté slze.

···•···

III.

Byla tak teplá, ta kapka světla,

past z medu a času.

Křídlo se jí dotklo — a pochopilo.

Vtáhla mě do sebe jako myšlenku,

kterou Tvůrce zavrhl.

···•···

IV.

… poslední třepot křídel,

zoufalý pokus nadechnout se —

a pak? Ten, kdo se ztratil

a zůstal po něm kámen.

···•···

V.

Tolik nekonečných let,

držím tě v náruči průzračné.

Jsi můj host, co tluče, tepe

namísto mého srdce.

···•···

VI.

Jediný důkaz,

že i kámen sní.

Ty jsi pohyb, já jsem trvání.

Dvě poloviny jedné vteřiny —

rozříznuté navěky.

···•···

VII.

Jsi prchavá chvíle

zachycená v letu.

Parazit můj i má láska.

V kolébce žiješ, ve zlatém hrobě.

···•···

VIII.

Z jantarového pláče stvořil jsem sarkofág,

v plášti smrti líbám svého vězně.

Vědci vidí jen exponát —

dva vrazi milují se navždy.

======================================

❦