Kdybych byl…

Kdybych byl náboženským fanatikem, krásu bych viděl v iluzi, kterou jsem si svým fanatismem vytvořil a o té kráse bych kdekomu povídal, abych sám sebe přesvědčil, že mám pravdu.

Jako jednoduchý člověk vidím krásu prostě. Krása se přede mnou neskrývá. Vidím ji všude, protože tam, kde je jednoduchost, je také průzračnost.

Jako snílek vidím krásu jako napěchovaný modrý obláček plující jen tak tiše kolem. Dívám se na něj a pluji s ním až za obzor do krajiny nikoho.

Kdybych byl rybářem, pozoroval bych krásu v kruzích podobným letokruhům po vhození kamene do vody. A s každým dalším kruhem bych si připomínal, že ze středu vycházejí všechny další kruhy. A všechny kruhy jsou vlněním hmotného života. Stačí zastavit kruhy a jako zázrakem bych se ocitl přímo v tom středu, kterým jsem já. Možná bych potom zjistil, že jen já sám způsobuji ty kruhy, které se stávají letokruhy života. Možná bych se pokusil zastavit pohyb do zastavení. 

Kdybych byl hudebníkem, krásu bych poskládal do tónů a s každým tónem bych jako po schodech vyšlapal až do nebe. Jako hudebník bych zrušil hranice a v souzvuku bych se poskládal do houslového nebo basového klíče. To bych byl potom skoro jako svatý Petr, co drží klíče od nebeské brány. To bych vám lidi pouštěl do nebe jen samé Slavíky.

Kdybych byl sochařem, uplácal bych vám krásu ze svého umu a ta krása by se na vás potom dívala a ta krása by byla věrným zrcadlovým obrazem svého stvořitele.

A kdybych byl hrnčířem, dílem svých rukou bych vyformoval krásu do podoby vázy a každá jedna váza by vyjadřovala vědomí svého hrnčíře.

Kdybych byl čímkoli, krása by byla vždycky tím, kým je její nositel. Krása vzniká v duši, vzkvétá v srdci a umírá v zapomenutí toho, kým jsme. Kdo přestane vnímat krásu, umírá sám sobě i životu. Pokaždé, když uvadá ve vědomí lidí krása, svět potemní. Časomíra života je vychýlená na temné straně. To je bod smrti aneb kyvadlový efekt či mrtvý bod těsně před tím, než se vychýlí zase na opačnou stranu života, na stranu světla. Samotným pohybem vzniká krása.