Sodoma Gomora

Je až k neuvěření, co někteří lidé dokáží udělat se svým životem…

Vzpomínám si na jednu mladou ženu, těžkou alkoholičku, která trávila své životní okamžiky naložená v lihu. Do vlasů si zaplétala bílé květiny, ruce se jí třásly a tvář ji svítila jako červená barva na semaforu. Po celé vesnici kde žila, běhávala nahá. Často tak docházelo ke komickým situacím, kdy po vesnici utíkala nahá žena a za ní policajti a všude se ozýval její křik: „Policíja ma chcieť znasílnit, ratujte moje tělo„—- měla tak propitý mozek, že se jí písmenka pletla a když promluvila, byla to vždy velká legrace. Ta vesnice tím byla proslavená. Když někdo nevěděl o jakou vesnici se to vlastně jedná, stačilo vzpomenout: „To je tam, kde ta hambatá utíká před policajtmi“ a každý hned věděl o jakou vesnici se jedná. Starosta té vesnice ji kdysi chtěl udělit čestný diplom za proslavení obce, ale ona ho urazila tím, že řekla, že starostu volit už nebude, protože je abstinent a ona abstinenty volit nebude, protože to jsou divní lidé, kteří ji nechápou. Jednou mi tato mladá dáma přišla na poštu, kde jsem tehdy pracoval. Měla mokré nohavice a zcela počůranou vkladní knížku, kterou mi nehanebně podávala. Bylo to dost nechutné, ale já jsem profesionál a tak jsem se na ni usmál svým profesionálním úsměvem a připsal jsem jí do té zcela počůrané vkladní knížky sto korun s tím, že si má na ni dávat lepší pozor. A ona mi na to povídá, že to není její problém, že tu na vesnici, nejsou žádné veřejné záchody a že je to problém toho nechutného abstinenta, starostu. Tak jsem ji řekl, že já jsem také abstinent a ona mi zcela vážně povídá, že se to dá léčit, ta moje abstinence a že nikdo prý není dokonalý. Po pěti minutách rozhovoru s ní jsem nevěděl, jestli je normální ona nebo já. Každopádně na další den jsem viděl z okna po vesnici běhat nahou ženu a za ní policajty.