Dvacátý srpen
- Datum: 20 srpna, 2025
- Autor: Zdeněk Vlha
- Rubrika: Když slova pláčou, Ztráty
0
§ Literární výklad
Dvacátý srpen je autorská báseň vystavěná kolem každoročně se opakujícího gesta: žluté slunečnice určené milované ženě. Slunečnice v textu není jen květinou. Mluvčí ji češe, oslovuje ji a posílá ji místo sebe, aby splnila úlohu, kterou sám splnit nemůže.
Báseň pracuje s motivy slunce, kořenů, semínka, vody, komety, mapy a smrti. Slunečnice přitom není pouze ústředním symbolem, ale téměř samostatnou postavou: je ukládána do kolébky, obětována jedinému datu v kalendáři a nakonec proměněna ve „zlatou tanečnici“. Opakovaný návrat k jednomu datu vytváří napětí mezi plynutím času a snahou uchovat něco, co už se nenávratně ztratilo v minulosti. Výrazně se to soustřeďuje ve verši „ať co se loučí nezmizí“.
Hudební podoba rozvíjí proměnlivost básně od jemnějších, vzpomínkových pasáží přes temnější střední část až k výraznému orchestrálnímu vrcholu. Klavír, housle, violy, žestě a hluboký mužský baryton sledují její baladické i lyrické polohy a postupně rozšiřují její zvukový prostor. Závěr se vrací k obrazu slunečnice jako každoročně vysílaného znamení — ke „zlatým tanečnicím“, které spojují začátek a konec skladby.
Dvacátý srpen —
jako každý rok,
češu slunečnici
její zlatá pírka.
Směje se při tom,
zatímco já pláču.
~
Buď krásná,
ať se jí líbíš
a až ji uvidíš,
usmívej se ještě víc.
~
Ať pozná,
že v mém srdci
její láska zůstává.
~
Snad vzpomene si,
jak jsme se milovali
v Chorvatsku
pod vrtulkami.
~
Slunečnice,
co za světlem se otáčíš,
za sluncem vzdáleným.
~
Z každého lístku
naděje má klíčí.
~
Slunečnice, zvedni tvář,
ať pláč můj tě skropí.
~
Až léto své jednou vyčerpáš
a pole ztichnou,
zapomenuté semínko
na svých prsou pochováš.
~
Dnes mám všeho jen půl.
~
Krok a půl do samoty,
srdce hraje falešně.
~
Jen půl melodie
z naší lásky.
~
Rozbitý kompas
hledá půl mapy.
~
Cesta je ohnivá kometa,
vlečkou smutek zametá.
~
Zatímco nebe
práší popel z hvězd
na prázdné ulice.
~
Z hlavy se sypou
vzpomínky,
jako skleněnky,
kutálejí se slzy.
~
Snad jednou odebereš
horu mé soli.
~
Slunečnice,
svou tvář pozvedni,
ať co se loučí nezmizí.
~
Uložím tě do kolébky
natruc času a všemu,
co jsme oplakali.
~
Okna se dívají,
když polibkem
oblékám
kytičku pro ni.
~
Kýbl starý je,
studánka nová,
kohoutek zpívá,
voda vždy čeká
na malou baletku
ve světlých šatách.
~
Dokud tam,
obětovaná dcera
s jediným datem
v kalendáři čeká,
~
odříznutá od
kořenů lásky,
krásná jen
tři dny.
~
Umírá pro tvé
narozeniny.
~
Láska je věčné dílo,
co nad smrtí křídly mává.
~
Vzpomeň si na mě
ve svém srdci.
~
Den, kdy ji tam nedám,
budeš vědět,
že už nečekám.
~
Snad umřel jsem.
Snad umírám.
~
Žlutá zná svůj směr.
Jen my hledáme,
co ona už dávno ví.
~
Kam patříme —
ty a já?
~
Sobě ne.
~
Dokud slunce vychází
budu ti posílat —
své zlaté tanečnice.
❦
