Přemalovaná svatba

Prosím, drž mě

za padajícího světla.

Jsem nit

co se zamotala

do vlastního uzlu.

~

Byla jsi hodinářkou

mých dnů.

Ručičky srdce

nastavovala

podle svého času.

~

Z hlíny jsi tvořila krásné vázy

z květů růží trhala ostny.

~

Jenom ze mě

se ti nepodařilo

udělat krále,

kterého bys milovala.

~

Co je bohatství

bez smíchu?

Co je krása

bez hříchu?

~

Kdo by všechno chtěl mít

a přitom vše ztratit?

~

Skalpelem jizvu pitvám,

tíží víc než kámen.

Panovník bez království.

Vládce bez poddaných.

~

Bolest mě dělá jiným vladařem

než jakého jsi chtěla.

Do rezavé koruny vtlačila ztrátu.

Naučila mě trpět.

~

Co je bohatství

bez smíchu?

Co je krása

bez hříchu?

~

Kdo by všechno chtěl mít

a přitom vše ztratit?

~

Na obraze neznámé svatby

jsi přemalovala jeho tvář

tou mou.

~

Štětcem jemným

jako tvé prsty

bílého a černého světa

emoční klaviatury,

když jsme leželi nazí

v duši houslového klíče,

~

uložila jsi mě

do cizí postele.

Krájela mé tělo

na míru jeho stínu.

~

Porovnávala mé ruce

s jeho dlaněmi.

Mé smutné oči

jeho veselým pohledem.

~

Byla jsi krejčířkou

svého srdce.

Já tvou látkou,

rozervanou nejistotou.

~

Stříhala jsi

podle starého vzoru,

nůžkami své zmatené lásky.

~

Šila jsi.

Spravovala.

Tvarovala.

Žehlila.

~

Ale já se nevešel

do jeho kabátu.

Rozpárala jsi mé švy

při prvním pokusu.

~

Roztrhala jsi mě

na cáry a nitky.

Zůstal jsem jen kupkou

zbytků nepotřebné látky.

~

Co je bohatství

bez smíchu?

Co je krása

bez hříchu?

~

Kdo by všechno chtěl mít

a přitom vše ztratit?

~

Jednoho rána

ses probudila jako kat.

Sekerou slov jsi mě popravila:

~

„Už tě nemiluji.“

„Už tě nemám ráda.“

„Vezmi, co máš.“

„Rychle se ztrať.“

~

„Už tě nemiluji.“

„Už tě nechci znát.“

„Vezmi svou lásku.“

„Jiné ženě jdi svou něhu dát.“

~

Malířka mé duše

co se rozhodla

přemalovat i své srdce.

❦