Kolik bolesti vlastně snese lidské srdce?

Někdy mám pocit, že víc, než bychom si sami přáli. Člověk pláče, trpí, ztrácí, znovu vstává, a přesto v něm pořád zůstává něco, co se nechce úplně vzdát života.

Dlouho jsem si myslel, že vážnost je znamením hloubky. Že když člověk bere život vážně, znamená to, že mu opravdu rozumí. Ale dnes si tím už nejsem tak jistý.

Vzpomněl jsem si na profesorku, která mi kdysi na stužkové řekla, abych nebyl tak strašně vážný.

Tehdy jsem tomu asi nerozuměl. Byl jsem mladý a mladý člověk si často myslí, že jeho bolest je tak jedinečná, že mu starší lidé nemohou nic říct. Jenže roky ubíhají a člověk najednou stojí na místě těch, kteří mu kdysi radili. A začíná chápat, že některé věty v nás dozrávají velmi pomalu.

Možná měla pravdu.

Život opravdu není jen bolest. I když jsou dny, kdy se zdá, že člověk kráčí vyprahlou krajinou a nikde není voda. Přesto se někdy stačí pousmát, něco malého zahlédnout, zaslechnout obyčejný zvuk, potkat laskavost, a ta pustina se na chvíli promění.

Ne celá. Ne navždy.

Ale na chvíli ano.

Mám rád korálky. Rád se jich dotýkám a poslouchám jejich zvuk, když o sebe lehce ťuknou. Možná je lidský život opravdu podobný řetízku z korálků. Každý korálek je jedna zkušenost. Některý je světlý. Některý tmavý. Některý bychom si sami nikdy nevybrali.

A přece patří k celku.

Bolest nevyhledávám. Nechci z ní dělat ozdobu ani zásluhu. Ale když přijde, něco v člověku obrousí. Někdy tvrdost. Někdy pýchu. Někdy falešnou představu, že máme všechno ve svých rukou.

Nevím, jestli člověk musí za všechno děkovat hned. Možná ani nemůže. Jsou bolesti, ve kterých by každá velká věta zněla prázdně.

Ale s odstupem času člověk někdy pozná, že bolest v něm něco proměnila. Že ho naučila více rozumět druhým. Že ho učinila opatrnějším k cizím ranám. Že mu vzala chuť vědomě ubližovat.

Srdce, které prošlo bolestí, už nemůže být stejné.

Buď zatrpkne, nebo změkne.

A já bych si přál, aby to moje nezatrpklo.

Aby se i přes všechnu bolest dokázalo ještě zasmát. Aby dokázalo uvidět drobnou radost. Aby v sobě neztratilo soucit.

Možná právě to mi tehdy chtěla moje profesorka říct.

Nebýt tak strašně vážný neznamená brát život povrchně.

Možná to znamená nenechat bolest, aby člověku vzala světlo z očí.