Dnes jsem přemýšlel nad tím, proč má někdo potřebu vejít do cizího tvůrčího prostoru a začít tam ničit.

Ne kritizovat.
Ne nesouhlasit.
Ne říct: tohle se mi nelíbí.

Ale ničit.

Je rozdíl mezi člověkem, kterému nějaké dílo nesedne, a člověkem, který pod něj přijde napsat: smaž to, smaž kanál, smaž web, nemá to žádnou hodnotu.

První člověk možná jen něco necítí stejně jako já.

Druhý člověk už nechce mluvit o díle. Chce zasáhnout samotné místo, kde dílo vzniká.

A tomu nerozumím.

Když se mi něco nelíbí, většinou odejdu. Zavřu stránku. Vypnu píseň. Nevracím se pod další a další texty, abych autorovi znovu a znovu připomínal, že má přestat.

Musí v tom být něco jiného než vkus.

Možná některé lidi dráždí už samotný fakt, že někdo tvoří. Že si dovolil postavit vlastní malý prostor, dát mu jméno, naplnit ho hlasem, obrazem, bolestí, hudbou, omyly i hledáním.

Možná jim vadí, že tam, kde oni cítí prázdno, někdo jiný ještě něco skládá dohromady.

A tak přijdou s koštětem, které není určeno k úklidu, ale k rozhazování špíny.

Tvůrčí prostor není místo, kde musí všechno vonět chválou.
Kritika do něj patří. Pochybnost do něj patří.
Dokonce i tvrdá věta může být někdy užitečná, když míří k dílu a ne k jeho zničení.

Ale opakovaná výzva k mazání není kritika.

Je to pokus říct člověku: nemáš tu být.

Ne proto, že by jeden anonymní komentář rozhodoval o hodnotě mé práce. Ale proto, že opakovaná výzva k mazání tvorby ukazuje starý mechanismus: zpochybnit ne jednotlivé dílo, ale samotné právo člověka mít vlastní tvůrčí život.

Jenže tvůrčí prostor má smysl právě tehdy, když člověk tomu tlaku neustoupí.

Tvorba není jen výsledný text, skladba nebo obraz. Je to celý prostor práce: pokusy, omyly, návraty, nedokonalé verze, slepé větve, chvíle soustředění i chvíle pochybnosti. Kdo do takového prostoru vstupuje jen s výzvou k mazání, nehodnotí dílo. Napadá samotnou možnost, že člověk má právo něco zkoušet, stavět a hledat vlastním způsobem.

A právě v tom je rozdíl mezi kritikou a ničením. Kritika se může mýlit, může být tvrdá, může být nepříjemná, ale pořád ještě mluví k dílu. Ničení už nechce vést spor. Chce odstranit místo, odkud dílo přichází.

Ne všechno, co vytvořím, bude dobré.

Ne všechno obstojí.
Ne všechno musí někdo přijmout.
Ale i nedokonalé dílo je víc než prázdná ruka, která chodí po cizích dveřích a píše na ně: smažte.

Takové lidi není nutné pouštět dovnitř.
Není nutné jim odpovídat.
Není nutné jim dokazovat, proč má člověk právo tvořit.

Protože to právo se nevysvětluje.

Tvoří se.