11. březen 2026

iděl jsem nádherného čápa. Majestátně se rozhlížel, jako by už patřil jaru, které teprve přichází, a když mě uviděl, vzlétl a odletěl. Tak jsem poznal, že pro přírodu jsem ještě příliš neklidný, příliš lidský a příliš narušující.

Dnes byl hezký sluneční den, ale mé srdce plakalo za tou, kterou jsem nikdy neopustil a zůstávám jí věrný, i když ona mě opustila už dávno. Nic jí nezazlívám. Byla to jen má chyba, že jsem jí nedokázal dát lásku, jaké by si vážila.

A tak jsem se dnes celý den procházel parkem a mé slzy padaly do trávy a k prvním květům. Zdálo se mi, jako by se celý ten křehký život kolem ptal, odkud přichází ten slaný déšť. A tehdy jsem se rozplakal ještě víc.