Ensó – zenový kruh

Jsou chvíle, kdy miluji svou melancholii. Je zádumčivá, a přece v ní nacházím zvláštní blaženost. Právě tehdy nejintenzivněji cítím, že žiji.

Kdysi jsem tyto chvíle vyhledával. Toužil jsem se ukrýt před světem, zůstat sám se sebou a naslouchat všemu, co se ve mně odehrává. V takové samotě jsem nic nepostrádal. Mé smysly byly bdělé a já prožíval svou vlastní existenci s intenzitou, kterou jsem v každodenním životě nacházel jen zřídka.

Někdy jsem plakal, aniž bych byl nešťastný. Slzy pro mě nebyly jen projevem bolesti nebo smutku. Byly součástí mého štěstí.

Nepotřeboval jsem nic. Mohl jsem jen dýchat, žít, být. Všechno jsem měl a vším jsem byl.

Ensó – i nedokončený kruh může být úplný.

Dnes se k těmto vzpomínkám vracím s podivným údivem. Kam se z mé samoty vytratilo to dávné štěstí? Vždyť je to tatáž samota, a přece už je jiná.

Mou někdejší samotu od té dnešní odděluje láska k Petronele. Byli jsme manželé a já Ji miloval. A miluji dodnes. Na nějaký čas přestala být samota mým jediným světem. Poznal jsem, jaké je to sdílet svůj život s druhým člověkem, těšit se z jeho přítomnosti a nacházet štěstí také mimo sebe.

Potom odešla.

Zkušenost lásky už ze mě nešlo odejmout. Samota mi zůstala, jen štěstí, které jsem v ní kdysi nacházel, se mi kamsi ukrylo.

Přemýšlím, zda se proměnilo mé vědomí, nebo zda jsem se jen naučil jinak prožívat vlastní existenci. Možná jsem kdysi mohl být sám sobě celým světem, protože jsem ještě nepoznal, jak hluboce může jeden člověk vstoupit do života druhého.

Melancholie se mě však stále dotýká. Občas přijde a překvapí mě svou neústupností. Nepřestal jsem vnímat krásu, která mě dokáže rozplakat. Krása se mě dotýká a krása mě bolí.

Jen už nedokážu říct, že nic nepotřebuji. Že všechno mám a vším jsem.

Někdy si říkám, že bych se chtěl alespoň na chvíli vrátit do té dávné samoty, abych pochopil, odkud se tehdy bralo všechno to mé štěstí.