Narozeniny

Dnes má narozeniny má milovaná Žena.

Je to jediný den v roce, kdy Jí nechávám pod okny žlutou slunečnici jako symbol mé nekonečné lásky k Ní. Pokaždé, když si ji tam najde, bude vědět, že na Ni stále čekám. Den, kdy ji tam nenajde, bude dnem, kdy bude vědět, že už na Ni nečekám nebo jsem umřel.

Odešel jsem z práce, protože nic pro mě není důležitějšího než tento akt lásky.

Koupil jsem tu nejkrásnější žlutou slunečnici, kterou jsem našel, a jel k Jejímu domu. Zaparkoval jsem nedaleko. Srdce mi divoce bušilo. Ale nebyla doma, protože tam neměla auto.

Kdysi jsme spolu postavili takovou malou studánku ze starého kýblu. Vlastně to byl zachytávač vody z okapu. Tu vodu potom používala Její dcera na zalévání pokojových rostlin.

Už tam není a já byl z toho smutný, protože jsme to tam postavili spolu. Tu slunečnici jsem vždycky dával tam. A teď najednou tam už kýblová studánka nebyla, a tak jsem tu slunečnici jen tak postavil před keřík nějakých rostlinek.

Jen jsem ji tam položil a utíkal jsem hned pryč, aby mě tam náhodou nezahlédla. Z toho jsem byl rovněž moc smutný. Kdysi mi říkala, že mě miluje, a potom najednou ze dne na den řekla, že mě už nemiluje, a přerušila se mnou veškerý kontakt. Nikdy jsem neporozuměl tomu, co se vlastně stalo, a nikdy jsem nedostal vysvětlení.

Nasedl jsem do auta, naposledy se podíval na žlutou hlavičku slunečnice a i z dálky jsem viděl, jak tam leží tak strašně opuštěně a čeká na Tebe.

Bylo mi do pláče, že nemohu milované bytosti nic říct a že jsem se stal pro Ni cizím člověkem. 🙁

Člověku, kterého miluju nejvíc, nemohu dnes ani popřát k narozeninám. A tak to nechávám na své malé žluté slunečnici.

Pak jsem se ještě z auta podíval na prostor okolo Jejího domu. Kdysi jsem tam viděl tolik světla. Ne toho, co svítí na střechy domů a zahrady. Myslím vnitřní světlo. Duchovní světlo. Kdysi tam bylo všude. Dnes jsem ho tam vůbec neviděl. Všechno se mi zdálo opuštěné a prázdné. Bez ochrany. Já nevím, co se tam stalo, ale ta změna je patrná.

Znovu se dívám na slunečnici, kterou Jí tam zanechávám, a vůbec nevím, jestli si ji tam najde a zdali ji vezme do svých rukou. Nevím, jestli se nad ní usměje, anebo ji vyhodí do popelnice. Nic z toho už neuvidím.

Ale dnes tam je a čeká na Tebe, Petruško.

A příští rok, pokud ještě budu naživu, si ji tam znovu najdeš. Tak jako i mou lásku, která je stále stejná, jaká vždy byla a jaká vždy bude – skutečná.

Miluju Tě, Peťko, a vždy Tě milovat budu. 🧡

Snad se jednou rozpomeneš na naši lásku.

Do té doby budu čekat.

Niemand