Básní zachycený obraz

Takže jak se malují básně?

Srdcem.

A jakými barvami?

Puškin věděl proč to říká. Věděl totiž, že hodnota každého člověka je určována mírou uskutečněné pravdy v jeho srdci. Jen takový člověk rozvine v sobě také schopnost vidět věci, které jsou skryté běžnému stupni vnímání. Vidět a vnímat poezii v šedi života není jednoduché pro toho, kdo ztrácí svou tvůrčí činnost a kdo propadá letargii ducha. Jednoduché je to však pro toho, kdo je tvůrčím či kreativním způsobem aktivní a kdo má v sobě tendenci rozvíjet své jemno-hmotné cítění. Pro takového člověka je velmi jednoduché vnímat nepatrné detaily a odstíny života a radovat se z nich.

Co je pro mne velice zajímavé a co dokázal ve své stěžejní práci – Angelologie – pan RNDr. Emil Páleš, CSc. je to, že zhmotnění jednotlivých lidských tvůrčích snažení, probíhá v určitých vlnách, kdy se v jedné epoše objeví několik lidských tvůrčích géniích, kteří určují nové směry po určitý časový úsek, až po další epochu, kdy se objeví jiní tvůrčí géniové, aby zapálili oheň dalšího tvůrčího posunu a směřování lidské civilizace. Pan doktor zde hovoří o rytmických zákonitostech, synchronicitě a periodicitě v lidských dějinách a já mu dávám za pravdu, protože při podrobnějším pozorování lidské historie v kontextu s výskytem tvůrčích géniích v daných dobách a v souvislostech s časovými daty, si to nejde nepovšimnout.

Paul Éluard, tento francouzký básník řekl, že poezie podstupuje boj, aby svedla dohromady lidi. Básník si chce zasloužit jméno člověk. A je tomu skutečně tak. Vždyť, co dělá člověka člověkem? Jsou to jeho názory nebo jeho činy? Nebo je to estetika jeho sebevyjádření? Nebo je to komplex všech jednotlivých složek jeho osobnosti? Ať je to už jakkoliv, myslím si, že na to, aby si básník zasloužil jméno člověk, musí projevit v sobě to nejhodnotnější, co v něm přebývá a co je schopný předat hmatatelným způsobem dál. Tedy zhmotnit svůj vlastní tvůrčí potenciál!

Kdysi jsem napsal, že pro básníka jsou veršem prožívané etapy jeho života a prožitý život jeho celou básní. Náš život se může pro nás stát básní, pokud se budeme přidržovat rozvíjení našeho tvůrčího potenciálu, každý v umělecké oblasti, ke které nejvíce jeho vnitřní bytost inklinuje. Pokud se přikloníme k letargii a k levné a bezduché komerci dnešní doby, nebudeme moct rozvíjet estetiku našeho vnitřního cítění a tím ustrneme na určitý čas v jakémsi mezi-období zapomnění a spánku než dojde díky nějakému dalšímu požehnanému impulzu k opětovnému probuzení a k aktivaci naší tvůrčí síly.

Rovněž je zajímavé, jak jednotlivé básnické směry dokážou prezentovat své vnitřní náhledy na život a cítění, jak dokážou vyjádřit hloubku svého nitra tolika odlišnými způsoby. Například básníci daleké Číny, jejichž básně jsou neuvěřitelně hluboké ve své prostotě, dokonalé v jednoduchosti.

Například takový Wu Ťün:

Drazí přátelé, vidíte tu úžasnou krásu, jednoduchost a současně i hloubku této básně? A proč je ta báseň tak jednoduchá? Protože se to prostě děje a děje se to v okamžiku básníkova zaujetí a okouzlení, kdy pod náporem svých citů a vnitřního vidění krásy, vyjdou ze srdce básníkova slova jednotlivých veršů, aby uzavřela básníka do jeho emočního vzplanutí. Je to básníkovo samádhí, ve kterém se tak zcela náhle a nečekaně ocitá. Byl zapotřebí nějaký emoční impulz, který ho katapultoval do středu své bytosti! A tím emočním impulzem bylo spatření vnitřní krásy v běžném přírodním uvědomělém prožívání života. Zde musím říct, že chce-li čtenář vidět onu skrytou genialitu dané básně, musí se naučit v básních číst! Abych vás to naučil, rozpitvám tuto báseň na jednotlivá zrnéčka skrytých souvislostí.

Hned na samém začátku básně na nás dýchne kouzlo přírody, jako vděčný námět pro básníky. Vždyť je to právě příroda, naše svatá Pramatka Gáia, která je naší učitelkou a zároveň i vychovatelkou. Když pročítáme svým srdcem tuto báseň, díváme se očima básníka, který nám sděluje svůj niterný zážitek okamžiku. A tento jeho zážitek je jednoduchý, prostě se děje v určitém časovém úseku nějaké blíže neurčené chvíle na ose věčného života. Dým stoupá z hory a krása toho spočívá právě v tom, že se to děje bez toho, aby to básník nějak rozumově zdůvodňoval. Stejně tak, jako když sluneční paprsky probleskují hájem bambusů, anebo když ptáci vzlétají nad střechy. Básník vidí třpytivou krásu těchto slunečních paprsků zrcadlit se ve své duši, vidí harmonii pohybu ptačích křídel a to vše vidí jako symfonii celku, která mu splývá do souvislé mozaiky, vytvářejíc obraz a probouzející radost v jeho srdci. A stejnou radost, kterou pociťuje, touží předávat dál a tak svou báseň zachytává pro příští generace ve svém srdci a posílá ji dál – …„a z oken vyplouvají bílá oblaka…,“ i když si velmi dobře uvědomuje, že jim i přes všechnu svou snahu, nikdy nedokáže předat jedinečnou esenci svého vlastního niterného zážitku.

Přátelé, probouzejme v sobě ducha estetiky a vnitřní krásy a tak budeme žít věčně.

vaše malé srdce