Věčná síla Ducha

V člověku jest skrytá síla nezměrná. Je to živá síla pramenící ze síly nesmrtelného Ducha, kterým člověk dozajista je. Tak velký je svým Duchem, že zastiňuje vše dočasné a pomíjející, ať už jsou to modrá nebesa, či širé oceány, ať jsou to ambiciózní lidské stavby, kterými chce člověk překonat svého Boha a jež jsou svědectvím stejné tvořivosti lidského génia, který dřímá v snažení člověka a v hledání jeho vlastního sebeurčení, nebo nejtemnější stíny lidské polarity, neboť právě Duch v člověku je svědectvím velikosti a rozmanitosti nesmrtelného Boha a jeho nevyčerpatelné a vznešené tvořivosti, prostřednictvím které je rozpohybován onen velkolepý vír, jehož střed přitahuje a pohlcuje vše, aby vše zase vyvrhlo na jiných úrovních a v jiných světech, neboť nic nepovstalo jen tak, ale vše vzešlo z Jeho nepochopitelné a věčné Slávy.

Můžeme být židy, buddhisty, hinduisty, křesťany či protestanty nebo materialisty, můžeme vyznávat jakékoliv náboženství či víru, nicméně nikdo z nás nemůže popřít, že je v nás skrytá pouze jedna jediná univerzální živá síla, která ve všem přebývá a ze všeho vychází, přesahující jakékoli naše chápání a právě tato síla je v každém z nás, bez ohledu na to, co vyznáváme a jak rozdílnými ve svém myšlení můžeme býti a mnohdy také jsme.

Ačkoliv jsme každý jeden člověk svým vlastním Duchem, ve skutečnosti existuje ve věčnosti jen jediný Duch a to je Duch Pravdy; Duch, jenž tvoří svou vlastní a tím i naší věčnost, neboť ( chápeme-li to v rozsahu našeho běžného lidského vnímání ) nic nepovstalo mimo něho, ale vše povstalo z Něho, od Něho se oddělilo, kdy v porodních bolestech tvoření, v mysli Absolutna, byla zrozena rozmanitost projeveného života, aby se ve svůj vlastní čas k Němu zase vrátila a aby s ním opět vytvořila mystický sňatek splynutí; i když metafyzicky vzato můžeme říci, že se nic z něho neoddělilo a nikam se tedy nemusí vracet, protože naše oddělení je jen svatou hrou na schovávanou, onou jedinečnou fatamorgánou, svatou iluzí, do které se obrací prach našich pomíjivých životů.

Lidský život ve svém hmotném sebevyjádření se jednou rozprskne jako mýdlová bublinka a prach hmoty přemění se na jednotlivé atributy duševního Vesmíru. Nicméně vývoj každého z nás bude pokračovat do nekonečně se rozšiřujících světů na různých úrovních našeho sebevyjádření.

Často jsem se zamýšlel nad tím, co se stane s naší individualitou a s oním věčným Já Jsem, až se za eóny věků staneme dokonalými? ( I když zde musím opět poznamenat, že z metafyzického hlediska, jsme dokonalými od věčnosti, neboť, pokud jsme identickou částečkou samotného zdroje, i když oddělenou a projevenou ve hmotě, jak bychom mohli být nedokonalými? Spíše jsem tou dokonalostí v budoucím čase se snažil lidsky vyjádřit opětovné přinavrácení a spojení s naší nejúplnější podstatou. ) Vzdáme se tedy své individuality a rozplyneme se v Bohu? Co tím vlastně ztratíme a ztratíme tím vůbec něco? Vždyť pokud to čím jsme a kým jsme, je naší nejúplnější částečkou samotného Boha, co můžeme ztratit? I po rozplynutí naší individuality nepřestaneme nikdy být oním velkým Já JSEM!

O individualitě v kontextu splynutí člověka s absolutním vědomí mi jednou porcelánová panenka ( úžasná a moudrá duše, jejíž kosti pozemského těla jsou tak křehké, že se snadno lámou) napsala tato slova:

„já“ je vlnou na oceánu, která myslí, hodnotí, dělí. V tichu mysli, když sedíš u jezírka, vyvstává Já, které je oceánem. Nemyslí, nehodnotí, nedělí, jen se dívá. Zažívá jen samo sebe v tichu radosti a míru. Zeptám se, pociťuješ tehdy nějakou individualitu? Ne, vše je tehdy jediný oceán. Já, tedy nemá vzhledem k oceánu žádnou představu, žádnou oddělenost ani individualitu. To je úplné vědomí. Září svým vlastním třpytem.

(porcelánová panenka)

Takže jak je to s tou naší individualitou? Máme se obávat její ztráty? To jistě ne, vždyť porcelánová panenka to řekla velmi krásně a není k tomu potřeba ještě nějakých dalších slov. Kdo umí číst, ten pochopí…

Tento život je plný bolesti a trápení, ale není takového trápení a bolesti, aby nebylo dostatečně vyváženo věčnou vnitřní radostí lidského Ducha! Proto jsou na světě lidé, kteří se dokážou i přes své slzy usmívat a to jsou ti nejkrásnější lidé, z nichž září světlo jistoty a vnitřní pravdy. To jsou lidé, kteří bytostně cítí, kdo jsou a kým jsou. Ó, jak krásné je mezi takovými lidmi být. Jsou pro nás nádhernou inspirací pro naše vlastní životy. Připomínají všem, kteří se vnořili do bahna hmoty příliš hluboko, že nejsou jen kořeny zakořeněnými v bahně, ale že jsou také vůní lotosového květu, jenž se usmívá na třpytivé vodní hladině porozumění tomu, jaký je smysl a účel jeho bytí.

Lidské tělo je květem, ale Duch je jeho vůní. Nezapomínejte, drazí přátelé, na esenci této svaté moudrosti a buďte svou nejkrásnější a nejúplnější vůní v Boží zahradě rozmanitosti.

S láskou

malé srdce♥