Ve vzpomínkách ožíváš…

Kdysi jsem Ti napsal:

Mám obrovskou, nevypověditelnou, astronomickou, téměř nekonečnou radost, že jsi zase zpátky. Tak vítej krásný blázinku a miluj, dýchej, raduj se, tancuj, dotýkej se květů, zrcadli se, třpyť se, procházej se, maluj a malou pastelkou po papíru projížděj, nezapomeň psát básně, ale především, ŽIJ a v tom žití se usmívej a vzkvétej v dokonalém souzvuku se sebou samou, se svým vlastním vnitřním cítěním. Mám rád Tvé srdíčko, tak jako mám rád mnohá srdíčka, protože jsou tak barevná a ve svých hloubkách tak nekonečná.

A Ty jsi mi odepsala:

Ahoj Zdeňku! Díky. Rozhodně teď splním vše, nemám už čas abych ho mohla ztrácet. A básní mám hodně nových ze špitálu, tak postupně je najdou všichni tady a na mých stránkách. Chystám se je hlavně svázat v něco stálejšího (knihu) až se dostanu do řvavy školy.

… a potom jsi přesně o deset dní na to vyvanula z těla… Plakal jsem, že jsi odešla na jiné místo, na místo tak daleké, že ho nejsem schopný zatím dosáhnout… než jsem pochopil, že jsi mi stále nablízku – v mých vzpomínkách a především v mém malém srdci. Dnes, stejně jako každý rok, vzpomínám na Tebe. Neznám místo, kde spočinul Tvůj popel a tak namísto hřbitova na Tebe vzpomínám ve svém malém srdci a ptám se Tě:

Terezka

Kam jsi odešla má Milovaná?

Kde se nyní usmíváš

a kde tančíš, když já tu dole nepřestávám plakat?  

A při tom jediná vzpomínka na Tebe

prohřeje mi pokaždé srdce.

Doufám, že jsi nezapomněla básničku,

kterou jsem pro Tebe kdysi napsal –

tu o těch kamíncích – řekl jsem Ti, že je jen pro Tebe.

Snad si ještě pamatuješ mé verše i ve svém ráji,

protože já už je dávno zapomněl ve svém pekle.

Jediná vzpomínka na Tebe je pro mne sladkým zázrakem,

ve který jsem nikdy nedoufal.

Tolik štěstí jsi mi vkládala do mého malého srdce,

když jsi ještě žila, aniž bys to jen tušila.

Miloval jsem Tě tak nehmatatelným způsobem,

který by nikdo jiný nepochopil.

Dávala jsi mi tolik dotyků,

tolik chvění

a tolik citů,

i přes fyzickou vzdálenost, která mezi námi byla.

Prohřívala jsi mě svým temným světlem

a já jsem snil,

že Tě možná jednou potkám a řeknu Ti obyčejná slova –

Mám Tě rád.

Od Tvého vyvanutí z těla uplynulo již šest let

a já na Tebe nedokážu zapomenout a ani nechci.