Dar setkání

Když jsem ji poprvé uviděl, srdce se zachvělo a usmálo se, duše pocítila dotek někoho velmi blízkého. Pocítil jsem její nádhernou, harmonicky vyváženou a jemnou energii umělkyně. Uvědomil jsem si moudrost její duše a výjimečnou osobnost. Mé malé srdce bylo po neskutečně dlouhé době naplněno citem, který na tomto světě označujeme termínem – mít někoho rád – nebo ještě příhodněji – milovat… Cítím se příjemně v její blízkosti, velice jsem si oblíbil její něžnou energii. Také cítím, že mi na ni doopravdy záleží. Nosím si její vůni ve svatyni srdce a nacházím ji v její tvorbě. Má v sobě hloubku a nekonečný prostor. Její obrazy mě fascinují. Jsou hodně léčivé pro otevřeného a vnímavého člověka. Ať se nacházím kdekoli, ona je stále se mnou, neboť si ji neustále nesu ve svém srdci. To je přeci láska, ne? Už to ani nepoznám, protože mé srdce za ty dlouhé roky samoty vychladlo. Když jsem ji poprvé spatřil, pocítil jsem ve svých niterních hlubinách, že jsem s ní nějakým tajemným způsobem propojen, podobně jak je to mistrně nastíněno ve filmu Zimní příběh:

Co když v dávných časech nebyly na obloze žádné hvězdy. Co když hvězdy nejsou tím zač je považujeme. Co když jejich svit, který dopadá na Zem, není světlo vzdálených sluncí, ale záře našich křídel – duší, jenž se proměnili v anděli. Svému osudu nikdo z nás neunikne a mimo tento svět existuje další, v němž jsme všichni propojeni. Všichni jsme součástí velkolepého, dojemného plánu. Zázraky se dějí všude kolem nás. Stačí se jen rozhlédnout a pozorně se dívat, protože ani čas a vzdálenost nejsou tím, čím se zdají být. (… z filmu Zimní příběh, režisér Akiva Goldsman)

Je krásné ji potkávat, je nádherné na ni myslet, je nekonečně překrásné ji milovat tou nejčistší láskou mé duše… Její havranní vlasy, kaštanově hnědé oči i její zářící úsměv a především její charisma a nekonečná energie je tak občerstvující a kouzelná. Opravdová láska je zázrakem, který trvá, i když naše životy na tomto světě za nějaký krátký čas vyvanou, kdy Duch opustí svou dočasnou tělesnou schránku. Naše duše jsou propojené písní věčnosti. Přál bych si potkávat ji napříč celým nekonečným prostorem a když se někdy stane, že se ztratí mým očím, opět ji nalézat a poznávat ji jako nejkrásnější část sebe sama v jediném harmonickém tónu souznění. Ta žena má v sobě skutečnou průzračnost i čistou a nezkaženou přirozenou duchovnost. Mé malé srdce se raduje a zrcadlí v jejím srdci i jejím poznání. Nevím kdo je, ale bytostně cítím, že jsme nějakým způsobem propojeni. I když jsou vzpomínky zakalené tímto životem, přesto mi mé Nadvědomí nechává v duši otisk stopy, že jsem ji kdysi znal. A proto mi je tak blízká a proto ji mám tolik rád. Poznáváme se, i když si nevzpomínáme… 

Lidská láska povýšena na lásku duchovní. A přesto, jakým krásným se může stát upřímné lidské objetí nebo jen vřelé podání ruky. Ó, jaké je to zachvění v srdci člověka, jaké vzedmutí radosti a štěstí… NAMASTÉ… duše pozdravuje duši…

Má jemně rozvíjející se Láska k této lidské bytosti a především k této nesmrtelné duši je barevným květem, co mi přináší mnoho té nejnádhernější vůně… Nevím, jestli cítí i ona něco k malému srdci, ale nechť je tak, jak má být, neboť vše je dobré v každé chvíli existence. Ať je to tak nebo onak, já děkuji Prozřetelnosti za tento dar setkání. Chtěl bych mít schopnost lépe vyjádřit slovy co cítím k té vzácné duši, ale zřejmě existují věci na tomto světě, které jsou slovy nesdělitelné a přesto budu doufat, že ono nesdělitelné pocítí ta vzácná paní ve svém vlastním srdci…