A kdyby po mně nic nezůstalo…

A kdyby po mně nic nezůstalo, přesto má píseň nepřestane znít v ozvěnách pokračujícího života budoucích lidí. V každém zachvění stébla trávy, v každé kapce chladné rosy, v každé vůni růže se budu vznášet prostorem vašich duší a budu vás milovat tak, jak to jen nebylo v tomto světě možné pro tíhu hmoty, pro vaši neschopnost přijmout mou lásku, která se vám neustále nabízela.

V každém doteku mne budete nalézat, v každém úsměvu se budu zrcadlit a radovat se spolu s vámi; s každou vaší bolestí budu umírat a s každou melancholií vašeho srdce se budu probouzet ve vašem snění nekonečně-krát.

Má láska se bude chvět, ale bude také tančit, umírat a rodit se opět a opět, dokud tento svět potrvá a dokud poslední z mých bratrů a sester bude pociťovat tíži hmoty. Pro tuto nekonečnou lásku jsem byl stvořen mým Božským věčným Přítelem, abych ji naplnil. On je to, který mne neustále provází a nikdy se ode mne neodloučí. Milujeme se navzájem z hlubin věčnosti. Já ze své nekonečné vděčnosti za to, že mne stvořil. Vždyť přeci není většího daru, než ono uvědomění – JÁ JSEM! A On mne miluje bezhraničnou a věčnou láskou ze Sebe Sama, protože právě ve mně, může poznávat Sebe. A já prostřednictvím Jeho mohu poznávat také sebe a stávat se Jím, kterým od věčnosti jsem. I když mne stvořil, já jsem již byl, protože On od věčnosti také byl a já byl v Něm jako zárodek budoucí myšlenky. Kdo má uši k slyšení, ať slyší, co malé srdce říká…

A právě proto, že mne miluje, jako miluje Sebe, mi dává dar bolesti a utrpení hmoty. Obrušuje mne svými trny a činí ze mne ušlechtilý diamant. Ó, jak blažená bolest pro toho, který zná účel hmoty, do které se vtělil s pláčem nevědomého dítěte, s živou vzpomínkou na věčnost.

Smrt je jen bránou mezi dvěma světy. Ďábel pak jen nástrojem hmoty. Kdysi dávno jsem stoupal po Jákobově žebříku a vystoupil jsem až po samý okraj nekonečna. Tehdy se mě Ježíš zeptal: „Co chceš, abych pro Tebe učinil?“ Zapomněl jsem svou odpověď. Ale nyní když si budu opět přát, věřím, že to bude právě to, co jsem si přál i tehdy. Tak tedy, přeji si projevit tu nejlepší část sebe sama.

Stvoření touží projevit Stvořitele, ale Stvořitel mu tu touhu bere, protože tam, kde ještě zůstává sebemenší přání, tam zůstává i utrpení. A člověk překonává jak hmotu, tak i utrpení. Vždyť byl zrozen pro věčné Bytí, aby si uvědomil, že byl vždycky tímto Bytím… Pro blaženost ráje, pro tanec nebes, pro ticho melodie byl zrozen. Aby byl dalším Bohem a Bůh, aby nebyl ve věčnosti tak sám.

A právě z ticha Pratvorby povstalo Bytí jakoby z Ničeho, ale ono NIC, již bylo NĚČÍM. Můžeme to zažít v hluboké meditaci, v tichu za tichem, v živém prázdnu Bytí! Ó, jaká blaženost! Ale když hovořím lidskými slovy o blaženosti, už tím popírám ono živé prázdno, protože jakákoliv blaženost, která tam je, tam zároveň i není. Je to přesně tak, jak to Indové popisují slovy Neti – Neti.

„Ono Já není to ani to. Je neuchopitelné, protože je nelze uchopit. Je nezničitelné, protože se nezničí. Je nelpějící, protože nelpí. Je nespoutané, netrpí, není zraňováno.“

(Brhadáranjakópanišad III.9.26)

A přesně toto a nic jiného můžete zažít v Tichu živého prázdna vaší duše, která po spojení s vaším Duchem v zralosti Božství, se stává další živnou půdou pro další nové světy. Tehdy se totiž stáváte tvůrci – Zahradníky věčné moudrosti. Tehdy tvoříte všechno z ničeho; Z onoho stejného NIC, ze kterého vzešel tento projevený Vesmír. Bůh rodí další Bohy ze Sebe Sama v dokonalé Moudrosti oceánu, kde každá kapka je oceánem samotným.

A proto… I kdyby po mně nic nezůstalo, přesto má píseň nepřestane znít v ozvěnách pokračujícího života budoucích lidí. V každém zachvění stébla trávy, v každé kapce chladné rosy, v každé vůni růže se budu vznášet prostorem vašich duší…