Zlomené květiny

Zlomené květiny unáší vítr daleko od jejich kořenů, aby už nikdy nenašly svůj domov. Tolikrát jsem už plakal s ozvěnou prázdných nocí, kdy jsem byl jako ty květiny zlomené a unášené větrem do osamělých snů mé křehké duše. Prázdnota na mě padá, jako lupínky černých růží… a v mé duši už dávno není duha.

Jen osamělost vysněného ráje jako touha na barevnost bytí mě ještě udržuje v prostoru za hranicí ničeho. Čím déle žiji na tomto světě, tím více si uvědomuji, jak nepatrným je jeden lidský život.

Jako tibetská mandala, kterou s takovou zručností vytvořili tibetští lámové, aby ji v jediném okamžiku zničili v úžasné demonstraci pomíjivosti hmotné existence.

Takový je i lidský život. Tak křehký jako motýlí zachvění nad opuštěným květem. Dnes zalévám tento zapomenutý květ v mých snech slzami srdce. Protože stejně tak, jako zlomené květiny jsou unášeny větrem kamsi do neznámých dálek, stejně tak i má duše odplouvá v sladkém smutnění do krajiny neznáma.