Poutníci věčnosti

Stmívá se a smutek padá na duši, jako když se bílé vločky snášejí zvolna k zemi, na které čeká jen špína tohoto světa. A přesto, kdesi v hlubině je slunce, které neustále září svým nesmrtelným světlem. Melancholie duše čas od času přepadává každého člověka. Je to tak smutně-krásné, kdy se vám chce plakat jenom tak, bez nějakého zvláštního důvodu. Je to smutek duše, které se stýská po jejím skutečném a jediném domově. Tady na zemi je člověk jen procházejícím cizincem. Člověka se toto smutnění zmocňuje nejčastěji v podvečer, kdy všichni spí a duše má tak chviličku pro sebe a pro své vlastní rozjímání. Je to okamžik, kdy duše pláče. Slzy duše jsou však tak velice léčivé. Víte, duše je velice křehká, i když je nesmrtelná a je pro ni extrémně těžké snášet pozemské hrubé vibrace. Je to pro ni obrovská zátěž a přesto to duše podstupuje, protože ví že se tímto zušlechťuje, že je tavena v žáru pozemského ohně a že z této výhně bolesti získává nový odlesk. Je to jako když se dokonalost oddělí od dokonalosti a přikryje se hmotou, aby tuto svou dokonalost mohla poznat. Je to vpravdě hrdinská cesta, která je připravená jen pro ty nejodvážnější duše.

Drazí poutníci života, hledejte branku svého vlastního srdce a spatříte onu cestu od sebe k sebe. V hlubinách melancholie se probouzí ve vás píseň, kterou tak důvěrně znáte a kterou jste vždycky znali. Milovaní, ponořte se na malou chvíli a na věčnost do své zahrady ráje a zatoužíte po té kráse, kterou spatříte. Tyto pozemské barvy, oproti těm duchovním budou najednou jen pouhou šedí.