Účtenka

Na rubu účtenky,

mezi dvěma kily brambor

a půlkou chleba napsal:

~

Papírové lodě plují ranními potoky,

drž mě za světla jak pírko.

~

A pak šel do továrny

zapomenout na sny.

Stroj běžel osm hodin.

Ruce dělaly, co měly.

~

Ale ta věta zůstala v jeho kapse —

a hřála.

~

Večer ji našla žena v prádle.

Přečetla.

Nic neřekla.

~

Položila ji na lednici

pod magnet s mořem,

kde chtěli být šťastní.

~

Odkládali to…

~

Nejdřív přišel na svět Jakub

a potom Klárka.

~

A potom uřícených třicet let.

~

Jakub má teď vlastní děti.

Klárka žije u moře — na lednici,

co měl být jejich svět.

~

Účtenka zežloutla

a nikdo ji už nečte.

Ale oni vědí, co tam je.

~

A to stačí.

❦