Ptáče Ducha
- Datum: 01 listopadu, 2013
- Autor: malé srdce
- Rubrika: Promluvy
- 0
Když tě opouští strach, že se ztratíš; když nalézáš sílu, která ti právem náleží; když se po tolika eónech času přibližuješ k něčemu důvěrně známému, co ještě nedokážeš pojmenovat, ale co cítíš v sobě, jako nejvnitřnější částečku věčné moudrosti; kdy bolest těla přijímáš už jen jako požehnání a nezbytnost pro výcvik trpělivosti vůle a často i charakteru tvého srdce; v ten požehnaný čas, kdy se rostlinka odívá korunou svého květu a kdy ve své nesobecké lásce dává svou vůni tomu, kdo je připravený ji zachytit a potěšit se s ní na éterické úrovni vnímání. To je ta chvíle přijetí i odevzdání a také souznění se vším, co je vně i uvnitř. Už není více strachu, kdy jsi naplněn jen tichou radostí. A ač i ve své nové blaženosti nepřestáváš vnímat bolest hmotného těla, radost tvého ducha je tím nejlepším a nejsilnějším morfiem.
Pro takového člověka neexistuje více smrti! Pro ptáče Ducha je jen věčná svoboda. Do nebes a ještě výše může vyletět toto ptáče svobody. Urvat si pro sebe svůj ráj, který mu právem náleží za všechen svůj boj, který podstoupil a tíhu hmoty, kterou přijal, aby ji potom přeměnil a produchovnil. Křídla svobody rozvlnila jednou provždy vzduch iluzí a ptáče Ducha vzlétlo k nedozírným dálavám svého předurčení.
Od stvoření jeho duše a oživení jeho Ducha byla naplánována tato jedinečná hra duality, aby si duše uvědomila, že je tím, kým je pro slávu svého Stvořitele a oslavu dokonalosti Bytí.
Leť ptáče Ducha a neohlížej se zpět,
stíny iluzí mizí
a za obzorem už svítá…
Jako to ptáče letí k nebesům nesmírným, do prostoru nekonečných rozměrů. Ztráta víry je zločinem proti sobě samému a přesto jsou chvíle v životě každého člověka, kdy ve své svaté víře zakolíše a možná se i na určitý čas ztratí nejen sobě, ale především Bohu, který je v něm neustále přítomen jako ta nejnepatrnější duchovní jiskra, jež svou nejúplnější podstatou jest tím nejdokonalejším. Jenže takový člověk se najednou od něho cítí oddělený a osamocený.
Avšak jeho ztráta víry nemá dlouhého trvání, protože člověk ve své samotě zjišťuje, že jen s Bohem, svým Stvořitelem – Otcem a Božským Přítelem není nikdy opuštěn. A proto se k němu opět přivine s prostotou malého dítěte. A Otec se na své dítě usměje s takovou láskou, že se zachvěje veškerá Jsoucnost.
A jaký je to úsměv – úsměv Boha, Boha vší Lásky! Ze srdce Všeho pramení onen úsměv, z hlubin veškerého poznání. Ten úsměv září nekonečněkrát více, než všechna sluneční tělesa, co jich jen v celém nekonečném Vesmíru je. A ten úsměv je Láska, jež je stavebním kamenem veškerého Bytí a veškeré Jsoucnosti.
Ó, svatá Láska… před níž se chvěje radostí a blažeností všechno stvoření v nejposvátnější úctě a nadšeně volá Toho, který je na věky věků vždy Svatý! Přesvatý…
Nebesa pějí o Jeho slávě, Matka příroda zde na Zemi tančí na Jeho počest a jen my, nevědomí lidé, zapíráme opět a opět Jeho svaté Jméno – JSEM, KTERÝ JSEM.
Ó, můj Božský Příteli,
Ty který jsi Svatý,
Vyznávám Tvé Jméno
a probouzím se v něm,
jako v nejdokonalejší Lásce.
Nedávno jsem spatřil Tvou dokonalost také v Kobylce, kterou jsem nalezl mrtvou na zahradě. Vzal jsem tu kobylku a počal ji pozorovati a viděl jsem tu úžasnou dokonalost života i smrti. A čím déle jsem se díval na tu mrtvou kobylku; tím více jsem viděl namísto hmyzu jakoby květinu a také strom. Její křídla vypadala jako malé lístečky nějaké větévky ze stromu rostoucí a její zelené tělo bylo jako stále živý květ. Jen oči kobylky byly v té smrti takové prázdné, jakoby vyhasnuté. Chyběl tam ten oživující prvek, ona jiskra života. V té smrti vypadala kobylka jako spadlý podzimní list. A na zadní části jejího těla jsem zřel něco jako jemný obranný krunýř, jakýsi skořápkový plást. Díval jsem se na tu vyváženou harmonii barev, symetrii struktury i účelnosti a v pravdě jsem žasl nad tou dokonalostí!
A když si uvědomíme tuto dokonalost třeba jen na mrtvé kobylce, potom si ji zákonitě musíme uvědomit také v celém Bytí, protože dokonalost mrtvé kobylky je totožná s dokonalostí Toho, který kobylku stvořil a vdechl ji živoucí princip, aby se nakonec tento stal metamorfózou pro další vývoj onoho individuálního bytí.
VIDEO: MICROCOSMOS: LE PEUPLE DE L’HERBE, REŽIE: MARIE PÉRENNOU, CLAUDE NURIDSANY