Krajina absurdity

Dnes chci zpívat blues. Chci křičet jen tak, do nebes a plout na loďce do krajiny prázdna, až na samou hranici ticha. Už nevěřím na návrat. Slova byla řečena a já se postupně ztrácím jako prchavá bublinka z Coca-Coly. Je tak krásné vyšumět z hlavy jen tak… kamsi, do neurčita. A potom z toho neurčita bezděčně hledět z abstraktní perspektivy.

Všechno je tak relativní, vše se mi ztrácí a zase se objevuje jako výsměch před realitou. Zajímalo by mě, kdo poskládal mé šroubky v hlavě, protože vidět tak převrácený svět je hodně divný pocit.

Tma! A v té tmě, bílé kostičky… strakaté plátno. Nelíbí se mi, raději ho zamaluji svými myšlenkami a jen tak si povyskočím do vzduchoprázdna absurdity.

Hudba stále hraje. Kdo z Vás má rád blues? Nebojte se tančit, já tančím s vámi v proměnlivých variantách života. I když je rytmus neúplný, je v tom náznak celistvosti. To co jsme ztratili, bude opět nalezeno. Stačí si to jen poskládat jako puzzle. Jak krásná hudba mi dnes hraje v hlavě.

Zavírám oči a nechávám se unášet tou nádhernou nikdy nekončící hudbou. Jsem sám a přesto cítím, že jsem ve všem, v každém… Má samota není samotou, je krásně znějícím blues.