Vychladlé srdce

Zamrzlo člověku srdce. Všechno teplo, které v něm kdysi bylo, vyprchalo; stejně jako vůně vyprchává z uvadající květiny. Tou vůní byl život, který si přál kdysi dávno žít. Tím teplem bylo jeho malé srdce plné touhy obejmout svět a žít v něm zcela svobodně a volně, jako ten tažný pták letící do dálav až za obzor svých snů; chtěl letět i on, ale kompas se rozbil na miliony kousků zraňujících bolestí a vnitřní kormidelník na něho už dávno zapomněl a tak život v něm již téměř vyhasl a on se ztratil sám sobě.

Připodobněno ke svíčce, byl už jen nepatrným blikajícím plamínkem, který už neměl sílu někoho hřát. Stačilo tak málo, aby zcela vychladl sám v sobě a zhasl. Víte, když ve vás zhasne i vůle žít, potom už vám nic nezůstane. A můžete klidně žít ve své smrti i další tisíce let a nikdy a nikdo vás neoživí, pokud vy sami si nebudete přát zase se probudit v barevných tónech hudby veškeré Jsoucnosti a nekonečného Bytí.