Má věčná milenka
- Datum: 24 června, 2013
- Autor: malé srdce
- Rubrika: Deník
- 0
Samota – děsivá a sladká zároveň. Má celoživotní milenka, s kterou obcuji ve dne, v noci. Už ani nevím, jaké by to bylo žít bez ní. Zvykl jsem si na ni a musím říct, že ji i miluji, protože mám jenom ji. Má věčná láska! Jen ona mi rozumí, jen ona umí naslouchat a chápe, co ji říkám. Jen ona je svědkem mého vnitřního štěstí, ale i bolesti duše. Že duše nebolí? Ó, jak krutá bývá někdy bolest duše. Je to stejné, jako když bolí láska. Bolest duše a bolest lásky jsou v jedné rovině. Jedna druhou nepřeváží. Mé srdce se ve vnějším světě zdá být jiným, tak krutě chladným. Tu skořápku jsem si vytvořil snad ještě před tímto životem, snad abych se chránil před dávným zraněním? Vzpomínky na výsměch. Ale nikdo neví, jak citlivým je mé srdce, protože nikomu nedovolím, aby do něho pronikl. Jen mé milované samotě, mé věčné přítelkyni. Jen ta jediná umí naslouchat mému pláči, ale i mému smíchu i mé radosti. Lidská láska je zraňující a mé srdce, je příliš křehké, aby uneslo tuto bolest. A proto se muselo zapouzdřit. Nechť se vám raději zdám být bezcitným. Vždyť je to jedno. Už mi dávno nezáleží na tom, co si myslí jiní.
Někdy si dokonce říkám, jaké by to bylo krásné umírat ve vesmíru sám. Ale ta představa mě trochu bolí. A tak je asi ve mně nepatrný zárodeček touhy přeci jen někoho milovat, ale kdo by unesl mou lásku? Kdo by si přál potkávat se se mnou celou věčnost? Vždycky bylo ve mně tolik lásky, ale já jsem ji musel potlačit, protože tančila v mém malém srdci – taková energie to byla! Srdce by mi to roztrhlo na milióny kousíčků a každý ten kousíček by někam dopadl a žil by potom svým vlastním životem. Tolik malých srdcí – tolikrát naklonován, až bych zapomněl na mé pravé jáství. Jen má samota zná mé fyzické bolesti, které mne nikdy neopouštějí. Na fyzické bolesti bylo těžké zvyknout si, ale když vám nic jiného nezbude, zvyknete si i na ně. Naučil jsem se je zvládat tak, že jsem oddělil svého ducha a nyní i když jsem v těle, stále jsem od těla oddělený. Toto vám ale neumím vysvětlit. To neznamená, že bych bolesti přestal cítit; cítím je, ale už se s nimi neztotožňuji.
Nedávno mi sestra řekla, že každý člověk má svého strážného anděla. Na to jsem ji odpověděl, že já žádného nemám, protože já jsem tvrdý individualista a vždycky jsem jím byl, i když jsem se to snažil v minulosti popřít. A mám rád knížky, protože s knihami mohu být sám. To se vždycky do nich ponořím a stávám se všemi těmi příběhy. Miluji knihy! Jednou bych chtěl mít velikou dřevěnou knihovnu, kam se vejde aspoň deset tisíc knih. A každou noc bych vzal z police jednu knihu, otevřel ji a úplně se v ní ztratil. V té chvíli bych byl hrdinou i vrahem, protože každá jedna kniha má svůj vlastní příběh a vše co se v nich píše už na některé úrovni reality zcela jistě existuje. Všechny ty příběhy bych prožil ve své mysli opět.
Tak zvláštní je lidský život. Taková nepochopitelná hra! Jeviště a na ní herci. Kdesi v šeru režisér, ale kdo jsou diváci? Otázka a možná někde i odpověď. Nemám čas hledat odpovědi na tolik otázek. Jeden život je tak krátký. A před námi tolik rolí…
Tolik bych si přál vám toho říct. Ale proč a k čemu to všechno? Má samota může žárlit, že jsou chvíle, kdy toužím po někom jiném než je ona sama. Tolikrát jsem ji už byl nevěrný a vždycky mi odpustila, má milovaná.
Tolikrát jsem již zemřel, že už se ani smrti nebojím. Znám ji a ona zná mě. Stále stejný tunel a na konci světlo – návraty bývají opojné a tak krásné… Kolikrát ještě budu muset zemřít a znovu se zrodit? Mám vás příliš rád na to, abych se sem nevracel. Tíha hmoty je však tak šokující! Celý svůj život mám pocit, že se dusím.
Mám rád ticho. A v tom tichu slyším květy růst. Natahuji ruce s touhou dotknout se jich, pohladit je a být opět nevěrný mé věčné milence. Mám rád, když květy rostou. Pozoruji jak se mění. Čtyři roční období je celé to jejich zrání a umírání. A pokaždé, když zemřou, zase vykvetou… Zase vykvetou…